Předpověď počasí na dnešní den hlásila celodenní déšť, takže jsme se vyspali a až chvíli před sedmou jsme zamířili ven. Argovi se nelíbila nabízená plocha trávy, takže jsme se prošli trochu více, než jsme narazili na dostatečně kvalitní prostor pro vykonání potřeby. A že potřeba byla, Argo totiž po včerejším výkonu sežral odhadem čtyři běžné porce. Evidentně mu hostina prospěla a nejevil po včerejšku žádné příznaky fyzických problémů nebo únavy. Pro dnešní výlet jsem vzhledem k počasí vybral dojezd do vesničky Wiler, kde jsme chtěli využít služeb lanovky a poté se vydat na panoramatickou stezku s výhledem na hory na opačné straně údolí. Dozvěděl jsem se, že lanovka jezdí jen jednou za půl hodiny, a proto jsme chvíli po osmé vyráželi s tím, že máme po příjezdu k dispozici celkem devět minut, abychom se dostali z parkoviště do lanovky. Pro jistotu jsem jel trochu rychleji, kde to šlo, a získal další dvě minuty k dobru. Hned při začátku stoupání nás ale zpomalovalo vozidlo, které naštěstí brzy odbočilo a my mohli frčet v klidu dále. Humor mě přešel po pár kilometrech, když před námi jel kamion jedoucí na osmdesátce pouhých třicet. Naštěstí jsme měli dostatečný časový náskok, takže jsme jeli pomalu, ale stále stíhali. Až do doby, kdy kamion prudce zabrzdil kvůli červené na semaforu, protože se vozovka před námi opravovala. Na červené jsme stáli celých pět minut a má trpělivost byla na svém limitu. Kamion hned za semaforem uhnul, aby všechny ostatní vozy mohly projet, moje radost ale trvala jen zhruba pět vteřin, než mi do vozovky vjel traktor opravářů silnice. Traktor se nakonec také vyhnul a já doufal, že poslední dva kilometry na parkoviště pojedou hladce. Mýlil jsem se, protože jsem nejdřív musel ze silnice uhnout kamionu, který se rozhodl svištět uprostřed vozovky, nikoliv ve svém pruhu, a následně ještě vyjíždějícímu vozidlu v jedné z vesnic. Po dojetí na parkoviště jsem zaparkoval jako prase, sebral věci, vypustil zvíře a utíkali jsme k lanovce. Pořídili jsme si rychle lístek a pokračovali k lanovce. A ta nám o deset vteřin ujela. Argo cítil mou frustraci a intenzivně přemýšlel nad tím, zda a čím mě má rozveselit nebo zda se má klidit pryč. Až jsem se vydýchal a uklidnil, vzal jsem Arga na travičku, ale té v okolí lanovky moc nebylo, a navíc začalo lehce kapat. Vrátili jsme se tak k lanovce, kde jsme tedy počkali na další jízdu. S námi jela nahoru nejspíše místní paní a pak výlet pubertálních dětí. O Arga se ale nikdo nezajímal, takže si stihnul dát šlofíka, než jsme o pár minut později vystupovali z lanovky ve vesničce Lauchernalp.
Argo na vrcholu Arbächnubel, v pozadí v mracích schovaná dominanta okolí – Bietschhorn (3 934 m n. m.)
Samotná panoramatická stezka je logisticky vyřešena velice unikátně, alespoň dle doporučovaného postupu. Od lanovky vede devítikilometrová trasa na konec údolí do vesničky Fafleralp, kde se nasedá na autobus, který turisty odveze na spodní stanici lanovky ve Wileru. Tento autobus se musí přes aplikaci rezervovat minimálně den předem do čtvrté hodiny odpolední, protože pokud nejsou zájemci, tak autobus prostě nejede. Očekávaně jsem s tímto procesem měl spoustu zásadních problémů. Ve čtyři jsme ještě nebyli ani na pokoji, natož abych věděl, jaké bude další den počasí a co vlastně budeme dělat. Kvůli uzavírkám způsobeným sesuvy půdy v okolí ani není možné dojít z Fafleralp do Wileru. Takže jsem nám trasu naplánoval tak, že dojdeme do Fafleralp a zpět k horní stanici lanovky. Aby nebyla cesta na obě strany úplně totožná, chtěl jsem jít nejprve o něco výše do kopce a nazpět naopak cestou o něco nižší. Tím pádem by bylo více než deset kilometrů rozdílné cesty a jen osm kilometrů po cestě stejné. Naplánoval jsem si to krásně, akorát se počasí rozhodlo, že nesouhlasí, a tím byl konec všech mých plánů. Nejdříve jsme ale opustili lanovku a já si říkal, jaké je ideální počasí. Ani teplo, ani zima, nefoukalo, paráda. O minutu později začalo kapat. Ale nedostatečně intenzivně na to, abych tahal bundu z batohu. Hned za lanovkou se nám otevřel výhled do minulosti. Byl krásně vidět Barrhorn i Bishorn. Při průchodu jednou ze zdejších vesniček jsme narazili na pět ovcí, tři dospělé a dvě jehňata. Protentokrát utíkaly první ovce a ne Argo, a ty si to pořádně pelášily pryč. Pomalým stoupáním jsme se dostali až na onu „vyšší stezku“ a já přemítal nad tím, že nyní vím, jak se cítí cyklisté na třítýdenních etapových závodech. Zatímco po výšlapu na Hochfeiler jsem se cítil vlastně úplně normálně, dnes jsem zrovna nezářil štěstím při každém metru vzhůru. Ne že bych nemohl, jen je tělo po třech týdnech výletů v kuse unavené a neregeneruje tak rychle jako na začátku. Což je na jednu stranu opruz, na druhou stranu dnes nemělo být tolik stoupání, abych si mohl stěžovat. Cesta vedla pod vrcholem Arbächnubel (2 239 m n. m.) a já si říkal, že kdybychom byli svěží, vyskákali bychom tam, ale dnes jsme se ani jeden netvářili, že bychom chtěli zdolávat místní vrcholy. Těch je tu mimochodem k dispozici habaděj, včetně třítisícovek s vlastními ledovci. Po chvíli mi přišlo divné, že stoupáme nějak moc a nějak moc prudce. Zkonzultoval jsem mapy a podle všeho jsem si nevšiml turistické odbočky a místo toho jsme pokračovali po nějaké farmářské cestě směřující doprostřed hory. Zároveň jsem ale viděl, že jsme čtyřicet metrů pod vrcholem a většinu stoupání už máme za sebou, a tak jsme si střihli neplánovaný výšlap na vrchol. Po cestě jsme narazili na jezírko, které hned na pohled dávalo najevo, že se Argovi nebude líbit. Ten měl ovšem velkou snahu se do jezírka dostat. Když zjistil, že dno jezírka rozhodně není na koupel, smutně odkráčel. Na vrcholu jsem Arga vyfotil na kameni a dokud byla dobrá viditelnost, byly pohledy na hory protější části údolí až na samotný konec nádherné. To se nám to ty vrcholy sbírají, když nám samy lezou pod nohy. Z vrcholu jsme se vrátili na původní turistickou stezku, kde nás po chvíli příjemně překvapil potůček a Argo si v něm krásně lebedil. Využil jsem čas, kdy jsme se nehýbali, a zkontroloval radar. Spousta ikonek blesků na území Francie a Itálie, mířících na dvou frontách do Švýcarska, mě nijak neuklidňovala, a tak jsem zavelel k pohybu, aby nás nezastihla bouřka někde uprostřed divočiny. Kapání nabralo na intenzitě a já rezignoval a vytáhl z batohu Triolet. Udělal jsem dobře, protože o pár minut později se kapání vyvinulo v pořádný slejvák. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme došli k první chajdě, kde jsme se mohli alespoň trochu ukrýt před přívaly vody. Zkontroloval jsem opět radar a ten ukazoval pořádné hromobití severozápadně od nás, téměř jen za horami, a nějaké blesky v okolí Matterhornu. Ač to dle všech náznaků vypadalo, že nás obě bouřky minou, rozhodl jsem se nespoléhat na štěstí, ale raději na rozcestí odbočit směrem zpět k lanovce, abychom byli před případným nebezpečím ochráněni. Mezitím přestalo pršet, takže jsme opustili nouzový úkryt a vrátili se na cestu. Odbočka na rozcestí rozhodně nepotěšila Arga, protože cesta vedla místem, kde se pásly čtyři krávy. Tři z nich měly o Arga veliký zájem, ale ten raději utíkal vpřed. Jedna z krav šla za námi i tak, a proto jsem Arga donutil se s krávou seznámit. Zatímco kráva zvídavě očichávala nového kamaráda, Argo se tvářil, že by byl raději kdekoliv jinde. Argova trpělivost s krávou dosáhla svého limitu velice rychle a Argo pak odkráčel do „bezpečí“. Zajímalo by mě, jestli by se choval jinak k teleti, ale takovou příležitost asi nedostaneme.
"Zachraň mě!"
Pro Argouškovu radost jsme se po pár set metrech chůze ocitnuli na louce a Argo neváhal a utíkal si vyžádat hraní s hračkou, jak to dělá téměř při každé návštěvě luk. Po hraní se Argo stihl napít a vykoupat ve stejném potoce jako předtím, jen o pár set metrů dále po proudu. Když už jsme se dostali na dohled lanovky, přišlo něco daleko horšího než bouřka. Vysvitlo slunce. V duchu jsem uvažoval nad tím, jak je možné, že při předpovědi celodenního deště a dvou bouřkách v okolí nás i přesto sluneční paprsky neminou. Naštěstí slunce po krátké době zase zalezlo a bylo opět příjemně. Měl jsem pocit, že bychom byli u lanovky příliš brzy, a když zrovna nepršelo a ani klesání do údolí nebylo tak prudké, tak proč jej nesejít po svých. Z tohoto nápadu měl radost Argo, protože jsme se postupně dostali na úroveň, kde začaly růst stromy, a tím pádem se na zemi hromadily hračky v podobě šišek. Za doprovodu zpěvu místních svišťů jsme si hráli se šiškami až dolů na parkoviště. Argo během klesání ale narazil na Svatý grál. Ani neváhal, upustil svou dosavadní šišku a vyměnil ji za tento výjimečný nález. Byla to opět šiška, ale jedna z největších smrkových šišek, které jsme kdy viděli. A jak víme, na velikosti záleží, proto si ji Argo bedlivě střežil a odnesl si ji s sebou až do auta. Přeháňkové bouřky terorizovaly okolí po zbytek dne, a i když by nás nejspíš žádná přímo nezasáhla, bylo správné rozhodnutí výlet ukončit předčasně. Ze samotné panoramatické stezky jsme tak stihli jen asi čtyři kilometry, ale člověk si ji stejně užije více, když neprší a je vůbec vidět na druhou stranu údolí. Dnešek byl tedy spíš takové náhodné toulání přírodou.
Argo a Svatý grál
21,9 kilometru, 429/997 výškových metrů
Žádné komentáře:
Okomentovat