Po dvou dnech, které byly náročnější, než bylo plánováno, jsem chtěl další den Argouška nechat odpočinout a vyrazit se zničit na jeden z vysokohorských cílů v okolí, které jsem pro něj již po Argově zranění v Itálii zavrhl. Pro zničení jsem nemusel chodit daleko, protože už při večerní procházce jsem bolestivě cítil každý krok po ranním zapadnutí mezi kameny na Hohtälli. Argo pro změnu odmítal jít na záchod, takže jsme došli téměř až do Zermattu, než Argo odmítl jít dál i přes přemlouvání, aby si nakonec odskočil až na začátku celé cesty zpět. Ač bylo na dnešní den předpovídáno o něco tepleji a polojasno, tedy ideální den na brzký ranní vysokohorský výšlap, bylo jasné, že napůl chromý nejspíš nikam nevylezu. Nebyl tak důvod spěchat se vstáváním a po téměř devítihodinovém spánku mě vedle postele navštívila Jitřenka signalizující začátek nového dne. Obloha byla kolem sedmé ráno téměř bez mráčku a já interně trpěl. Fyzicky také, protože noha stále s každým krokem bolela, ale o chloupek méně než večer. Na snídani bylo neobvykle rušno a zjistil jsem, že je zde jakýsi americký business zájezd. Vymyslet aktivitu na dnešní den bylo poněkud komplikované kvůli kombinaci všudypřítomných vysokých hor, fyzické indispozice a hlášenému vedru. Nakonec jsem navrhl výjezd k průsmyku Moosalp nacházejícímu se hned nad Vispem a dát si tam klidnou a téměř rovnou procházku lesem.
jedna pořádná "moo" na Moosalp
Těsně po deváté jsme zaparkovali na parkovišti Moosalp a vyrazili po panoramatickém okruhu nejdříve chvíli po silnici a pak už konečně do lesa. Téměř ihned se nám odkryl malý výhled na masiv Mischabel a jeho nejvyšší vrchol Dom a také na celou jižní část Bernských Alp. Já měl radost, že díky jasné obloze dnes i něco uvidíme. V lese se pak kochal Argo, když se hned na začátku lesní cesty pásly krávy. U cesty byla naštěstí pouze jedna, a tak Argo odvážně (s donucením) krávu pozoroval zblízka. Kráva však měla jiné zájmy a vůbec si Arga nevšímala. Narazili jsme po chvíli na nečekaný potůček, kde se Argo alespoň napil. I když jsme šli dlouho lesem, moc jsme si nehráli se šiškami a podezřívám, že za to mohla jejich nedostatečná kvalita, protože klasické intenzivní šištičkování začalo, až když jsme dorazili na rozcestí u kříže a odpočívadla. Protože má samotný okruh jen asi šest kilometrů, napadlo mě jej rozšířit a projít jakousi „osmičku“, abychom nebyli za hodinu zase zpátky na parkovišti. Uprostřed této osmičky bylo sice mírné stoupání, ale také jezero, jediný vrchol dnešního dne a vyhlídka, tedy dostatečné důvody pro změnu směru trasy. Z příjemné cesty lesem jsem se velice rychle zapotil se se sluncem v zádech, naštěstí jsme byli zase stejně rychle v lese a ve stínu.
Argo se bavil při stoupání intenzivním šištičkováním
Po chvilce jsme byli i u jezera Breitmatten, kde Argo vyžadoval povolení ke koupeli. To dostal, ale narazil na problém. Jezero obklopoval močál a Argovi se v močálu nepohybovalo velice dobře. Zkusil jsem mu najít místo s kratší pasáží močálu, ale krok před vodou Argo usoudil, že dál nejde a raději se vrátil na břeh. Veškeré moje argumenty byly marné, tak jsem šel hledat ještě lepší spot na koupání, který se mi podařilo najít, bohužel bylo jezero pro potřeby Arga příliš hluboké, takže se vrátil močálem zpět na břeh jako Jožin z bažin. Nadšen z Argova vzezření jsem přemýšlel, jak z něj močál dostanu, když toto byla jediná vodní plocha celého výletu. Na mapě jsem našel další jezírko po hlavní cestě a další dvě po vedlejších lesních stezkách, proto jsem lehce upravil naši osmičku na tvar, který již číslici nepřipomínal. Směrem k druhému jezeru jsme prošli kolem vrcholu Goldbiel (2 125 m n. m.), kde tedy nic zajímavého k vidění není, jelikož je zalesněný. Ani u druhého jezera nás dobré zprávy nečekaly, protože bylo jezero obklopeno ještě větším močálem. Od jezera jsme doputovali na vyhlídku, kde jsme mohli být spokojeni oba. Argo si našel klacíček, který chroustal nebo mi jej přinášel, a já si užíval pohledy na okolní čtyřtisícovky. I Weisshorn ukázal svůj nádherný špičatý vrchol. Mimo jiné odtud byly vidět všechny čtyři vysokohorské vrcholy, kam jsme měli původně v plánu jít, ale uvidíme, kolik jich v dalších šesti dnech stihneme. Na vyhlídce jsme potkali první dva turisty a další jsme potkávali po velice mírném sestupu směrem k parkovišti. Nečekaným výhledem byla turistka v důchodovém věku vykonávající potřebu s vyšpuleným zadkem zhruba deset centimetrů od cesty. Nechtěl jsem mít takový výhled vypálený do paměti, takže jsem raději zrychlil krok s pohledem na hory před námi. Paní se nás ještě stihla leknout, když jsme procházeli okolo. Kdo by čekal další turisty na hlavní turistické stezce v okolí, že? Na dalším rozcestí jsme dle plánu nezamířili na parkoviště, ale jinou cestu ke kříži a odpočívadlu. Po cestě jsme dali pauzu na občerstvení a také jsme nalezli potůček, kde si Argo dokonce lehnul, ale jeho vizáži to pomohlo minimálně. Alespoň tedy doplnil stav tekutin. Při nám již známém stoupání k jezeru a vrcholu Goldbiel jsme začali potkávat všechny turisty, které jsme potkali mezi vyhlídkou a rozcestím. Asi se všichni kochali dlouho výhledy, jinak si nedokážu představit, jak jsme ušli tři kilometry s jednou chromou nohou, zatímco turisté ušli kilometr jeden. Od dalších déjà vu nás zachránila odbočka do lesa ke dvěma jezírkům. První jezírko už bylo vyschlé a druhé byla už jen louže opět obklopená močálem. Snahu jsem tedy měl, bohužel žádná velká koupel dnes pro Arga nebyla. V lese jsme chvíli poseděli, ale Arga otravoval hmyz a požádal páníčka, aby tento problém vyřešil. Po lesních cestách jsme se už vrátili na parkoviště, které bylo skoro celé zaplněné. A ano, Moosalp, jak název naznačuje, je plný krav, ať už volně na pastvě či v kravíně vedle parkoviště. Jelikož už zde nebylo kam smysluplně jít, vyrazili jsme autem na hotel. Jinak v okolí Moosalpu nejsou pouze stezky lesem vedoucí až dolů do údolí, nacházejí se zde skutečné horské trasy mířící až na vrcholy ve výšce téměř tří kilometrů nad mořem. Ovšem dnes tedy opravdu ne. Jízda nazpět vedla jinou trasou a kdybych nemusel pečlivě sledovat vozovku s rozměry dostatečnými pro jedno vozidlo, tak bych si i panoramatickou trasu s výhledy na okolní hory určitě užíval. Při sjezdu jsem si všiml rozprašovače vody na svahu a říkal jsem v autě Argovi, že je škoda, že tu není kde zastavit, jinak bych ho hned vzal ven. Asi o dvě stě metrů později se na svahu nacházely další dva veliké rozprašovače a hned vedle nich místo na zastavení vozidla. Nerozmýšlel jsem se a už jsme byli oba na svahu. Po úspěchu zahradního rozprašovače při loňském sestupu z vyhlídky na ledovec Aletsch jsem věděl, že Argo tuto možnost ocení. Argo měl nejprve tendenci rozprašovač „sníst“, jako to dělá s vodotrysky doma, nicméně rozprašovač byl jiné výškové kategorie, a tak se Argo vrátil za páníčkem, aby byl v pravidelných intervalech zaléván proudy vody. Argo po několika opakováních začínal opět připomínat krásného psa. Když už jsme byli úplně mokří, vydali jsme se zpět k vozu, kde nás pozdravil nejspíš majitel sprchy, a tak jsme mu poděkovali a trochu jsme si i popovídali v německé angličtině. Argo na pokoji zjevně tušil, že je o něco těžší než bývá obvykle, a tak koukal, kdy dostane povel do skutečné sprchy. Do ní dokonce došel i po svých a po intenzivní koupeli následovala i hra s ručníkem za odměnu. Jak byl včerejší den dlouhý, tak byl dnešní den krátký, ale oba jsme si potřebovali více odpočinout, ať máme síly ještě na zbytek našich výletů.
bývalý čistý pes a okolní čtyřtisícovky – vlevo Dom, vpravo Weisshorn, vzadu uprostřed Breithorn
16,4 kilometru, 348 výškových metrů
Žádné komentáře:
Okomentovat