Při večerní procházce se Argovi moc nechtělo do práce, a proto jsem ho vzal ještě do parku, kde jsem si s ním hrál a hned bylo veselo. Burácející potok byl ve tmě děsivý a raději jsme šli na silnici, kde bylo daleko bezpečněji. Po návratu na hotel se s námi dala do rozhovoru starší francouzská turistka a ani jí nevadilo, že nemluvíme stejným jazykem. Kvalita konverzace byla tedy na výši, obzvláště když paní do své francouzštiny přidávala občasná anglická slovíčka doplněná ještě o další jazyk, který jsem neidentifikoval, a ač jsem relativně schopný francouzské řeči porozumět, pokud vím, jaké je téma, tady jsem šanci neměl. Dokud byla řeč o Argovi, dal jsem dohromady i francouzskou odpověď, ale jakmile paní začala povídat o bůhvíčem, jen jsem zoufale zíral. Jednu z věcí jsem ale později rozluštil – paní se snažila naznačit, že bývalá starostka Paříže má podobné jméno Argovi (Anne Hidalgo, moc podobné není, ale co už) a zatímco jsem prvně myslel, že existuje jakási mýtická matka Paříže, po několika pokusech, které zmátly i jejího partnera, který si též myslel, že se bavíme o matce Paříže, jsem zjistil hlavní problém – slova matka a starosta zní ve francouzštině téměř stejně (mère). Argo si užíval stání uprostřed hotelových vstupních dveří, kdy mohl každého procházejícího pozdravit, ale z lingvistického okénka jsem se raději brzy omluvil a šli jsme s Argem na kutě. V půl sedmé ráno už jsme skotačili v parku a za světla jsme se i odvážili blíže k potoku. Ten se již zotavil po vydatných deštích a plul již ve své nejspíš typické ledovcové barvě a poněkud větším klidu. Po včerejším dni mi Argo přišel podezřelý. Zdálo se mi, že nemá sílu a vytrvalost, ale jinak se Argo tvářil úplně normálně a byl energický a veselý pes. Utvrdil jsem se ve své myšlence při návratu na pokoj, když jsme místo výtahu využili schody a místo ladného vyhopsání se Argo do schodů ploužil. Netušil jsem, v čem by mohl být problém, třeba nějaká bakterie ve vodě nebo jen únava z tepla. Pro jistotu jsem do Arga od včera cpal pravidelně EnteroZoo. A ač jsem chtěl Arga vzít s sebou na dnešní výlet, byl jsem donucen jej nechat na pokoji odpočívat. Na snídani mě pobavil jeden z ubytovaných, který si nesl tolik jídla a tak dlouho, že jsem se stihl nasnídat, než on vůbec začal.
rozhodně jeden z těch pěknějších startů dne – Aiguille de Bionnassay (4 052 m n. m.) s ledovcem Bionnassay
V 7:50 jsem byl nastoupený na nástupišti místní tramvaje. Nejedná se ale o typický příklad městské hromadné tramvaje, ale spíše o příklad vysokohorského vláčku podobného např. Jungfrau nebo Gornergat. Tramway du Mont-Blanc je čtvrtou nejvyšší železnicí v Evropě, právě za zmíněnými dvěma železnicemi (třetí je Zugspitze), s cílovou stanicí Nid d'Aigle ve výšce okolo 2 400 metrů nad mořem. Jelikož je o cestu „tramvají“ veliký zájem, je nutné si lístky koupit dopředu, což jsem již včera udělal. Nicméně jsem ještě nevěděl, že pojedu sólo, koupil jsem tedy pro jistotu i zpáteční (40 eur), abych Arga popřípadě netýral. Původně byl sice v plánu drsný výšlap přímo z údolí blízké obce Les Houches, ale když už máme tu železniční stanici hned za barákem… 13kilometrová cesta železnicí z La Fayet trvá asi 65 minut se čtyřmi zastávkami a přes civilizaci a přes lesy se na konečné stanici vystupuje v nehostinném horském prostředí. Na konečné je také potřeba si v turistické budce vyzvednout zpáteční lístek se správnou hodinou. Zvolil jsem si lístek na 13:13 s tím, že mi budou 4,5 hodiny na dnešní expedici a návrat k jedné ze stanic stačit. A jakýže byl vlastně dnešní cíl? Aiguille du Goûter (3 863 m n. m.). Ne, ani na podruhé jsem Argouška nezanechal na pokoji, abych si vyběhl Mont Blanc. Po katastrofální alpské situaci této sezony a sledování videí právě ve zdejším kuloáru bylo už dopředu jasné, že tento vrchol zůstane letos bez našich stop. Možná trochu ironicky k celé situaci byl dnes možná jeden z nejlepších dní pro výstup na Mont Blanc vůbec. Abych situaci osvětlil blíže, ve Francii byla v letošním létě veliká vedra, což ovlivnilo i místní ledovce, které roztály daleko více než při běžné sezoně. Počasí ale ovlivnilo i hory, kde se ledovce již nenacházejí, ale přítomný led stále drží skály a kameny ve vysoké nadmořské výšce pevně ve svých spárech. Jakmile ale tento led roztaje, nic už kameny nedrží a ty pak mohou vesele padat z hory dolů. Tím je velice proslulý „Grand Couloir“ pod Aiguille du Goûter sloužící jako hlavní trasa na Mont Blanc, přezdívaný kuloár smrti, kde kameny padají velice často a alpinisté tak trochu hrají ruskou ruletu, zda přeběh přes kuloár stihnou, nebo dostanou padajícím šutrem (ostatní cesty na Mont Blanc nejsou nijak bezpečnější). Za normálního počasí přes večer a noc v kuloáru mrzne a tento nový led obvykle vydrží alespoň do brzkého rána a od padajícího kamení je relativně klid. Za letošního počasí ale téměř nemrzlo a kuloár letos připomíná spíše ostřelování někde ve válce a také si vyžádal už několik obětí včetně několika Čechů. V posledním týdnu se dokonce zavřely obě chaty, které slouží alpinistům po cestě na Mont Blanc, kvůli šílenému stavu v kuloáru. A tím se vrátím zpět k dnešní noci, kdy v kuloáru a výše pořádně mrzlo, a předpověď na dnešek hlásila polojasno. Lepší počasí si alpinista na Mont Blancu nemůže přát. Na Mont Blanc v sezoně navíc leze zhruba 500 lidí každý den, dnes tam díky zavřeným chatám nebyl nikdo. Takže pokud chtěl někdo na Mont Blanc, dnes byl opravdu výjimečný den. Jediným zádrhelem je pak záchrana v případě problému. Helikoptéra přiletí i za zavřených chat, ale i s účtenkou (záchrana je za normálních okolností zdarma). Mým dnešním skromným plánem bylo dojít do bezpečné vzdálenosti od kuloáru a tam se otočit a dojít k jedné ze stanic železnice po cestě. Hned po vystoupení z tramvaje zaujme veškerou pozornost čtyřka Aiguille de Bionnassay se svým ledovcem. S potěšením jsem se vydal stoupat. Zatímco jsem si užíval krásné chladno, předešel jsem jediné dva páry turistů a blížil se pomalu k cíli. Humor mě rychle přešel, protože cesta prostě skončila a dál se šlo po kamenech. S pomocí map jsem se dobral k úkrytu Cabane des Rognes ve výšce 2 768 m n. m. Zde se odkryl výhled na Aiguille du Goûter a zdejší chatu Goûter a také na hlavní vrch této části Dôme du Goûter (4 304 m n. m.). Zde už ani mapy nedokázaly navést na cokoliv připomínající cestu, a tak jsem šel směrem na stoupající hřeben, který pro výstup výše sloužil. Dva francouzští mladíci to vzali napřímo ke stoupajícímu hřebeni, takže mě předešli a já tak nemusel složitě vymýšlet cestu a jen jsem se připojil. Humor mě opět přešel, protože se začal na kamenech objevovat sníh, který jsem čekal až o kilometr výše. A pokud je něco horšího než cesta po kamenech, tak je to cesta po zasněžených kamenech. Naštěstí se na hřebeni objevila opět normální cesta, která byla s přibývající nadmořskou výškou stále více zasněžená a já přemýšlel, kam až bude bezpečné jít, když mám veškerou zimní výbavu (nesmeky) na pokoji hotelu. Francouzští kluci ale pokračovali dál, dokonce jsme potkali jednoho turistu směrem dolů, a uklidnilo mě, že tak hrozné to dolů nejspíš nebude. Nakonec jsme dorazili k „check pointu“ u ledovce Tête-Rousse někde ve výšce 3 150 m n. m., kde naše cesty vzhůru skončily. Francouzi neplánovali cestu přes ledovec a já bych se sólo na zasněžený ledovec nepouštěl. Což je veliká škoda, protože chata Tête-Rousse je hned na druhé straně ledovce a odtud už je to ke kuloáru jen sto výškových metrů. Počasí ale neovlivním a rozhodně se s ním nebudu pouštět do boje. Užil jsem si tedy výhledy a všichni jsme po pauze pokračovali zase zpět. Jeden z Francouzů mi nabídl jednu ze svých holí, což jsem s díky odmítl, načež Francouz po patnácti metrech hůl zapíchl do sněhu, abych si ji vzal. Na jednu stranu oceňuji starost o zdraví sólo turisty, na druhou stranu jsem neodmítl ze slušnosti, ale protože hole nesnáším. Uznávám jejich příznivý vliv na „zdraví těla“ při horské turistice a rád jsem je využil při ďábelském stoupání na Grande Sassière, ale při klidném pomalém sestupu raději balancuji tělem a hole v ruce mi balanc za prvé kazí a za druhé se těžko mohu něčeho pořádně chytnout, když mám v ruce hůl. Takže jsem danajský dar přijal a pustil se do sestupu. Šel jsem opatrněji než obvykle, protože sněhu prostě nevěřím, a sněžná část skončila daleko dříve než po cestě nahoru, protože už stihl sníh pod pálícím sluncem roztát (mělo být polojasno, na obloze nebyl ani mrak). Vrátil jsem tedy hůl s poděkováním jejímu majiteli a po zpozorování první známky života kromě turistů – vrabce – jsme se dostali zpět na kamenitou cestu necestu.
Goûter na čtyřikrát – uprostřed lehce schovaný kuloár, chata s vrcholem Aiguille hned nad ním, vpravo pak zasněžený vrchol Dôme
Byly dvě možnosti: buď se vrátit k tramvaji a pokračovat okolo ledovce dolů anebo průsmykem vedle Cabane des Rognes poněkud strměji. Nechtělo se mi vracet stejnou cestou, šel jsem tedy průsmykem a dva Francouzi měli stejný plán a byli stále přede mnou. Na mapách je v této části zobrazen pouze strmý sestup, proto mě postupně překvapila přítomnost žebříku, ocelových schodů a fixních lan. Co však bylo daleko horší, byla cesta. Po ničem tragičtějším jsem nikdy v životě nešel. Jak kameny napadaly, tak na „cestě“ byly a připadal jsem si jako v Takešiho hradu a zkoumal každý kámen, jestli se neviklá a jestli na něj mohu stoupat. Z toho úkonu jsem byl velice psychicky unaven, protože kameny vedly prudce z kopce. V duchu jsem se usmál nad představou, jak by se na mě tvářil Argo, kdybych ho tudy vláčel. Našel jsem ale dvě pozitiva této „cesty“. Prvním pozitivem byly výhledy, jak na hory masivu Mont Blanc, tak na údolí Chamonix i hory na druhé straně údolí. Druhým byla přítomnost kozorožců, kteří odpočívali na kamenech, včetně dvou maličkých. Miminka se ale ukázala jako velice zákeřná, protože když jsme byli několik desítek metrů pod nimi, spustily lehkou kamennou lavinu. Naštěstí jsme vyvázli bez zranění a mohli pokračovat dál. Musel jsem se pak pousmát u turistické cedule s nápisem „Les Ruines“ označující jakési zbytky stavení, ale určitě by tento název zasloužila celá cesta od průsmyku. Francouzi už pak šli rychleji než já, takže jsem šel po delší době zase sám, ale to nevadilo, protože už žádné náročné pasáže na cestě nebyly a já si mohl užívat scenérie okolí. Postupně jsem došel k průsmyku Col du Mont Lachat (2 077 m n. m.), kde se cesta střetla s kolejemi tramvaje, a odtud jsem si střihl ještě rychlý výšlap na samotný Mont Lachat (2 115 m n. m.), kde byl výhled o chlup lepší. Konečně dostálo polojasno svému, především té „polo“ části, protože části „jasno“ už jsem měl dost. Ne že by bylo drastické vedro, ale když už mám všechny výhledy za sebou, tak u toho nemusím být spálený. Trochu nečekaně měl kousek od vrcholu Mont Lachat jeden turista zdravotní problémy a již byl opečováván záchranáři. Po chvíli jsem mohl pozorovat i přílet vrtulníku z Chamonix. Kdybych měl tipovat lokaci dnešní záchrany, rozhodně bych mířil daleko výše, ale i takováto příhoda ukazuje, že i v jednodušších částech jsme pořád na horách a problém může nastat i v daleko nižších nadmořských výškách. V klidu jsem sestoupil k vrcholu Bellevue (1 801 m n. m.), kde je i jedna ze zastávek tramvaje, a s vědomím, že mám ještě spoustu času, jsem pokračoval k další zastávce u průsmyku Col de Voza (1 650 m n. m.), kde jsem zakotvil, občerstvil se a počkal na příjezd tramvaje. Ta byla podle očekávání plná a po necelých čtyřiceti minutách už jsem byl v La Fayet.
údolí Chamonix a západní vrcholy masivu Mont Blanc
Na pokoji mě čekalo radostné přivítání. Dal jsem Argovi na výběr ze dvou hraček, aby si vybral, kterou z nich vezmeme s sebou ven, a když jsem vybranou schoval do kapsy, pojal to Argo tak, že on vezme tu druhou. To jsem mu rozmluvil a vyrazili jsme do parku, kde Argo ihned zaujal hravou pozici. Po chvíli hraní jsem Argovi hračku sebral s tím, že je venku docela vedro. Vzpomněl jsem si na potok a všiml si, že už nemá takovou sílu, že by odnesl i medvěda, a rozhodl jsem se Argovi dopřát koupel. To se ukázalo náročnější, než by se dalo čekat, protože mini plážičky u potoka byly na druhé straně, kde nebyla cesta, ale prudký svah, zatímco na naší straně byla lidsky vybudovaná vysoká zeď. Po přechodu mostu na druhý břeh jsem ale okamžitě zamířil na opačnou stranu, než vedla cesta, a po několika desítkách metrů už byl Argo ve vodě. Sice se ve vodě dlouho nezdržel a můj druhý pokus o koupání o kousek dál ho nezaujal, ale tvářil se spokojeně. Dali jsme si i stoupání k mostu okolo vodopádů, kde jsme včera nešli, a Argo vypadal, že funguje normálně. Přechod mostu s ocelovým pororoštem Argo zvládl, i když s prazvláštním stylem chůze, a i již námi známý sestup dolů zvládl bez viditelných fyzických indispozic. Zpět v parku jsme si opět pohráli s hračkou, opět jsem Arga dostal do vody a opět jsme si pohráli s hračkou. Po cestě jsme potkali i pár pejsků, které Argo buď pozdravil, nebo již tradičně obešel. Argo na krátké procházce i po ní vypadal fyzicky v pořádku, tak mu snad zdraví vydrží a bude moci opět řádit na delších výletech se svým páníčkem.
co by to byl za den, aby Argo nepózoval s nějakou zvěří
22,1 kilometru, 925/1 685 výškových metrů
Žádné komentáře:
Okomentovat